Ach jó, padesátka na krku.

Tehdy byla žena skutečná stařenka s vrásčitou tváří a bělavými vlasy. A nikoho to nepohoršovalo. Klasická babička pečující o rodinný krb a teplo domova aby se mladí po práci a děti po škole měli kam vracet. Pravda, tehdy starých lidí nebylo tolik jako dnes. Věk dožití byl kratší. Jen ty vnitřní hodiny uvnitř nás se nijak zvlášť nezměnily a stárneme třeba o něco pomaleji ale stárneme. Sil pomalu ubývá už po padesátce stejně tak jako našim babičkám. Horší se zrak a do hlavy nové věci lezou už stěží. Čas se jen tak lehce ošálit nedá. Tvář promění sice plastika, ale vyměnit všechny vnitřní orgány. To už mnohdy nejde ani u auta a jde do šrotu. Nic neslouží věčně. Mám padesát a něco a žiji s bonusem. Ne každému to bylo dopřáno. A i když už jsem moderní společností považována za neviditelnou, mohu být vlastně šťastná. Došla jsem až do své druhé životní etapy. Zdravá. Mám stůl, židli, postel a vlastní střechu nad hlavou. Někam jsem to dotáhla, něco vystudovala. Jsem popsaná kniha a má tvář, to je tvář s příběhem. Každičká vráska značí jednotlivé epizody mého života. Chvíle protkané štěstím i zkropené bolestí. A to vše bych měla vygumovat, vymazat svou minulost a stát se jakýmsi gumákem bez úsměvu, bez grimas, bez vzpomínek jen proto, že tak velí ikona světa skrývající svůj strach ze stárnutí a stáří za masku věčného mládí a neutuchající krásy. I ta růžička se rozvine v krásné poupátko, které po čase uschne. A jiné to není ani v říši jak lidské tak zvířecí. Jen ta zvířata a květiny berou vše přirozeně tak jak to je a mají pokoj v duši. Jen člověk se snaží přelstít čas. Jenže zubatá si ho jednou stejně najde. Třebaže má v šedesáti pleť jak dětskou prdýlku, ostrozrak a zuby jako perličky.