Deník blbky.

Dokud jsem bývala o nějakých těch pár kilo těžší a brunetka, mé randění běželo jako po páse. Každý chlap si raději sáhne na pořádnou ženskou než aby se popíchal o kosti vyčuhující pod kůží všech těch věčných dietářek. Vybírat jsem si dvakrát nemohla, to je holý fakt zrovna tak jako mnozí nápadníci. Pak jsem ale šla do sebe a začala nejprve hlavou. Když už jsem v ní měla piliny a já se občas chovám jako slepice, tak ať je alespoň navenek krásná. Každý dobrý lovec dá většinou zprvu na vzhled. Ošklivky zrovna v kursu nejsou, tedy pokud nejsou zrovna výtečné hospodyňky a kuchařky což rozhodně také nejsem. Spíš taková poletucha. Trochu marnivá, trochu egocentrická a také panovačná. Jsem lev a generál. A také mluvka. Kdyby se z prázdných slov dalo stavět, máme tady desítky nových měst. Ale i ten největší tlučhuba si jednou pořádně natluče.

Na radu své nejlepší kamarádky jsem se obarvila na blond a ráda svou oslnivou lví bohatou lví hřívu předváděla. To byl asi jediný poklad který jsem měla a mohla na něho někoho ulovit. Na své blond vlasy jsem byla náležitě pyšná. A v klubu ošklivek které jsem si vybírala jako své  přítelkyně jsem se cítila jako opravdová královna. A když si nápadníci u nás nestačili podávat kliku od dveří a já jich mohla mít na každém prstu deset, zpychla jsem. Či spíše zblbla. Právě jsem si dálkově dodělala maturitu, táhlo mi na třicet a bláhově jsem si myslela, že mi celý svět leží u nohou. Jsem přece mladá, celkem pohledná, díky posilovně i o pár kilo lehčí a do hlavy mi přece nikdo nevidí, tak proč bych si měla brát jen tak někoho. A tak jsem si své potenciální nápadníky a budoucího tatínka vybírala nejdříve podle fotografie, jména, vzdělání a profese. Správný muž by měl přece nejdříve zasadit strom, zplodit syna a pak svou rodinu dobře zabezpečit.

Jeden měl ale příliš velký nos, další odstálé uši, ten byl jen pouhý zedník a další zase inženýr co nezatluče ani hřebík. A další bydlel nejméně přes půl republiky a neměl auto. Anebo když už mě jako muž přitahoval, byl chytrý, vzdělaný a i tak trochu bohatý, byl příliš starý. Čtyřicátník byl pro mě vyžilý dědek unavený životem bez jiskry a energie. A co já s důchodcem. A aniž jsem si to plně uvědomovala, přebírala jsem tak dlouho až už k nám pomalu nikdo nechodil a ani neodepisoval na mé seznamovací inzeráty, kde už jsem byla provařená. Vybíravá Barča před kterou raději každý chlap uteče. A když jsem se vydala před čtyřicítkou lovit do nějakého baru, protože mé biologické hodiny začínaly tikat stále slaběji a na čele přibývaly vrásky, brali mě tamní mládenci, tatínci i opilci za lacinou ženštinu na jednu noc. Anebo starou co si přišla pro toho svého společensky unaveného mužíčka.

Jednoho rána jsem si našla pár šedivých vlasů a už to nebylo ono. Stála jsem sama uprostřed té své bubliny a po čtyřicítce už nikomu nechyběla. A kdybych se ztratila v lese kam tak ráda chodila, nejspíše by mě hledal už jen policejní dron. A možná ani ten ne, alespoň zpočátku. Rodiče jsem už dávno neměla a přátelé se kamsi vypařili. Nezůstala jsem jen bez muže, vlastní rodiny ale nějakou dobu i bez práce. Stárnoucí vyžilá ženská co toho moc neumí a o kterou už nikdo nestojí. Hříchy mého mládí se mi vrací jako bumerang i s úroky. Pro pracovní trh jsem už stará a na důchod příliš mladá. To odepisování na pracovní nabídky mě naprosto vysává. Životopis odešlu nejméně stokrát na všechna možná místa kde "mě nutně potřebují," ale nepřijde buď nic anebo jediná odpověď oznamující že si váží mého vzdělání, praxe, schopností i zkušeností ale po zvážení dali přednost vhodnějšímu uchazeči. A to často z východu. Mnohaleté zkušenosti ani vzdělání sice nemá, ale za to u něho nacházejí to nejžádanější mládí. A k obrazu svému si ho utvoří sami.

A tak jsem dopadla stejně jako s těmi ženichy. Zkrátka jsem si nevážila dobrého bydla a dobrý švec, by se přece jen měl držet svého kopyta. Stále jsem chtěla patřit do světa kde už pro mě nezbylo místo anebo poklonkovala lidem, kteří mě spíše využívali. Anebo jsem brala příliš nízký plat, kolegové a nadřízení nestáli za nic, nebo jsem si připadala nedoceněná. Pravdou však zůstává, že na mnohých pracovištích probíhal generační souboj a já jsem se začínala se svým stárnutím vyrovnávat dost špatně- Neustále jsem se poměřovala s těmi mladšími, kterým přestávala stačit. Stačila jediná narážka na můj vzhled, líčení či oblékání se a druhý den jsem dostala takovou depku že pomalu nebyla schopná vylézt z postele. Uzavřela jsem se do sebe a utápěla jsem se ve svém žalu. Vše jsem začala vidět černě a záviděla důchodcům, že už v mém věku před pár lety odcházeli na zasloužený odpočinek. A nikdo jim nespílal, že jsou pomalí, nestíhají anebo začínají trpět zdravotními neduhy patřícími k určitému věku a netráví více drahocenného času u lékaře než v práci.

Takový přechod by měl být uznán za diagnózu, protože někdy jsem byla fakt zralá na Chocholouška a jak mí  nadřízení tak kolegové si se mnou mnohdy pěkně užili. To muži asi nikdy nepochopí a šéf ve mě začal vidět bláznivou hysterku co by si měla dát studenou sprchu. Jen nechápal jak se to stalo když jsem ještě před rokem byla perfektní ženská. Přechod je pěkná svíňa jak říkávala má mamka co se ženskou psychikou, tělem i vizáží dokáže pěkně zamávat. V důchodu a v klidu bych byla možná zase ta perfektní ženská hýřící úsměvem a dobrou náladou co si svůj čas i život řídí podle řádění hormonů. V práci jsem jen blbka. Neschopná blbka. Zatímco ostatní se třesou zimou má vnitřní kamínka topí tak naplno, že musím neustále otevírat okno a tak jsem dostala přezdívku kráva ze Sibiře. No alespoň možná jedna dobrá zpráva. Při té vší drahotě nejspíše ušetřím za topení.