Deník staré Barbory.

Jó ještě před měsícem to byla paráda na dovolené, kterou jsem si náležitě užila. Sice jsem ji trávila jen u nás doma v Česku tak jako už poněkolikáté, ale i u nás je hezky. Co také osamělé ženské s hypotékou na krku zbývá. Pořád musí myslet na budoucnost, možné onemocnění či vyhazov z práce, protože za před branami pracáku stojí zástupy mladých a perspektivních, všeznalých  žen a mladíků, kteří ze dne na den mohou nahradit jednu stárnoucí ženskou. Kolektiv musí být dynamický a to jediné na co se ve všech těch firmách a firmičkách bere ohled je na výkon a někde také na vzhled. Šediny se příliš nenosí, neznalost a zpomalení po padesátce je pomalu hřích. Očima mladších personalistů jsem už baba, ale politici tím jak mi neustále prodlužují odchod do důchodu mě patrně vidí jako mladici v rozkvětu. Jó to doba mojí maminky byla jiné kafe. Do důchodu odcházela v sedmapadesáti letech a pak se mohla věnovat už jen nám jejím věčným dětem, tatínkovi a koníčkům. Tím největším pro ni byla zahrádka a zvířata. A také ráda vařila pestrou domácí stravu ať už z darů lesa, chléva, králíkárny, zahrady nebo zahrádky. Snad i proto ze mě vyrostla statná žena, která málokdy onemocněla. Až občas se zvyšujícím se věkem na tu hlavičku. Ne, nejsem starý blázen, jen se mnou mlátí hormony zrovna tak jako v pubertě.

Nálady se u mě střídají jako počasí a rozpláče mě i reklama na prací prášek. A pak si zapnu zprávy a mnozí politici a jejich prachmizerné vnímání světa a nás žen a to hlavně starších žen mě rozzuří jako býka před nímž mávají rudým šátkem. Jsem pro ně neviditelná, zrovna tak jako pro ty zaměstnavatele, tedy pokud nehledají otroka do montovny na dvanáct hodin denně s takovou loajalitou ke svému chlebodárci, že si do fabriky a nejen tam přestěhuje i svou postel a časem pro něho kamsi do  úschovny starého materiálu a železa připraví i rakev. Co kdyby chudák přece jen nevydržel. Dovolil si zestárnout, o to víc, že je to ženská. Kdo se na ní má pořád koukat ve světě, jemuž vévodí kult věčného mládí a neutuchající krásy. Ale co s ní. Když ji pošleme v sedmapadesáti do důchodu jako šla její matka, dá se do kupy, odpočine si a dobrých pětadvacet, třicet let nám bude vysávat státní rozpočet a ujídat ze společného chlebíčku. Leda že by, zase nějaký ten koronavir  mezi nás přišel. Jinak se té staré barky nezbavíme.

Přechod, pěkná to mizérie. A ne že ne. Stál mě už druhé zaměstnání. V tom prvním které jsem měla moc ráda a práce se pro mě stala zároveň koníčkem bylo vše perfektní. Byli jsme taková stará garda. Kolegové co si vyšli vstříc a panovala zde takřka rodinná pohoda. Až do doby, než nastoupil nový šéf a s ním parta mladých slečen a hochů v plné síle a růžovými brýlemi na očích. A to pak během několika měsíců nastal ten pravý fičák. Najednou vše bylo špatně a mělo by se to dělat úplně jinak, moderněji. A pak ti zaměstnanci, je to tady jako v důchoďáku. Ohrnovala jedna ze slečen nos nad svou starší a mnohem zkušenější kolegyní. Táhlo mi pomalu na padesát a byla jsem stará a málo reprezentativní. Prý bych měla podstoupit nějaký ten lifting zrovna tak, jako Hana a Marie. A Dáša ještě liposunkci, pak snad by to šlo. A já si najednou ráno před zrcadlem při pohledu na tu paní co na mě tak divně kouká a jemně si masíruje vrásku na čele připadala jak vysušená švestka. Žaludek jsem měla stažený a pobolívala mě záda. A co víc, do práce už jsem se netěšila tak jako dřív. Zvláště s příchodem podzimu mě ovládala melancholie a stále častěji jsem se ve vzpomínkách vracela do minulosti, zatímco budoucnost mi byla nějak ukradená. Normální depka a PSYCHOsomatika začala ovládat mou křehkou ženskou duši. A když pláče duše, pobolívá tělo. Tak nějak nám to vykládal náš učitel. Den ode dne jsem se pro své mladší kolegy stávala neviditelnou a začalo ubývat i služeb, které si brali místo mě. Jsem asi v přechodu, už na svou páci nestačím a snaží se mi pomoci. Ty občasné návaly horka a prachmizerná nálada mě občas bojkotovaly, ale za pár hodin jsem o ničem nevěděla a byla zase plné síle.

Až jednu holčinu napadlo, vzít k nám do firmy svou maminku aby to za ní neměla příliš daleko. A maminka by konečně měla práci. Ale co se mnou, s tou starou barkou. Zatímco tlustá Dáša jak dostala přezdívku skončila na neschopence, já na pracáku místo Zuzaniny maminky. A také antidepresivech. Prostě se vše ušilo horkou jehlou jako reorganizace pracovního místa, dostala jsem odstupné a namísto starší přišla ta mladší. Asi po necelém roce stráveném na úřadě práce, kdy jsem brala jen kratší úvazky abych se dala především psychicky dohromady jsem našla konečně zaměstnání se slušným platem i pracovní dobou. Měly jsme tam být jen dvě přibližně věkové staré ženy co se neuvidí. Pracuje se krátký/dlouhý týden. Stačily jsme se setkat jen párkrát a pak přišel covid19. Pracovaly jsme jen napůl a tak jsme nestačily poznat nejen sami sebe navzájem ale pořádně ani svou novou práci. Kolegyně se přece jen zapracovala mnohem lépe než já. Zkrátka jí práce s PC rychleji lezla do hlavy a i při úklidu byla zdatnější. Mě začal brzdit těžší nástup přechodu. Jeden den plna síly a ten druhý zesláblá jako moucha. K tomu se přidružila bolest hlavy, nespavost a deprese. Díky koronakrizi jsem v práci ale zůstala a tím získala čas se vše nové naučit. A o se mi také povedlo z čehož jsem měla obrovskou radost i když dle mínění kolegyně jsem dělala vše špatně. Ona byla spíš taková puntíčkářka  a také se snažila co nejvíce zalíbit vedení. Stárnoucí ženská před padesátkou patrně nechtěla dopadnout jako já v předchozím zaměstnání. Bát starou lehce nahraditelnou barkou.

A pak se to stalo. Dostala jsem covid 19 se středně těžkým průběhem. Přestože jsem nebyla v nemocnici, dal mi společně s přechodem pádně zabrat. Do práce jsem se vrátila takřka po měsíční pracovní neschopnosti a tak nějak pozměněná. Psychicky i fyzicky. Mé tělo bylo stále po nemoci vyčerpané a co víc, začala jsem zapomínat. Anebo se opakovala což ostatní co se se mnou setkali začalo lézt na nervy. Já jsem si to ale moc neuvědomovala. A najednou se mi převrátil i celý spánkový režim. V noci jsem nemohla spát a v první části dne jsem byla naprosto nepoužitelná. Krátce na to se začalo rozvolňovat a já občas přestávala zvládat své pracovní povinnosti, zvláště po větších akcí, kdy vše mělo být ťip ťop. A tak jsem jednoho dne požádala svého šéfa, zda by nemohl na nějaký čas třeba na dohodu přijmout ještě jednoho člověka, čímž jsem ještě víc přilila olej do ohně. Nikdo nebral v podtaz, že jsem po nemoci ale bylo mi dáno najevo, že jsem zkrátka stará a na svou práci už nestačím. A tak mě po dovolené čekalo jedno nemilé překvapení. Nebyla mi prodloužena pracovní smlouva. A tak vše začínám nanovo. Už se těším až se mě mladý personalista zeptá, kde se vidím tak za pět, deset let. Odpoví si zřejmě sám. Kde asi. V důchodu. Ať žije pracovní perspektiva 50+