Generál Volovič.

Ale jen do času. Znáte to známé pořekadlo sliby se slibují, blázni se radují. A já si pár týdnů po volbách, kdy se moji zvolení zástupci z lidu vybarví mohu leda tak rvát vlasy, koho, že jsem to vlastně zvolila. Sice mé předchůdkyně něžného pohlaví v minulém století vybojovaly v potu krve právo volit i pro mě. Ale jak a koho mám volit když pomalu není koho. Buď své teplé židličky obhajují staří matadoři slibující to, co měli dávno udělat když už u toho vesla byli anebo rozverní mladíčci cítící zde jakési takřka bezpracné zbohatnutí. Devadesát pět tisíc plus nějaké další činnosti a výhodičky přece nejsou k zahození a pak ten královský důchod. Kdo by do parlamentu nechtěl. Lepší ten smrádeček v teploučku, nějaká ta hádka, nějaký ten nešvar než mozoly s vidlemi někde na hnojnici.

No ale co já neviditelná padesátka. ANO má prioritu seniory. Ti se kupují za nějaký ten žvanec nejlíp. Nic jim už takřka nechybí, své mají jisté a od dnešních mých vrstevníků jim stačilo odpracovat nějakých patnáct dvacet let. A pak už patnáct, dvacet, třicet let v důchodu. Tvrdý kapitalismus už jako pracující nezažili či se jen kolem nich lehce mihnul. Ti schopnější nebo s nízkým důchodem si ještě šli přivydělat. To nás padesátníky budou muset vynášet nohama napřed. Mnozí budeme mít odpracováno dvakrát, třikrát tolik než naše prarodiče. A mladí nám za deset, patnáct let budou spílat. Bude nás zkrátka moc a volby budou patřit především nám důchodcům. To my budeme o všem rozhodovat. Pane bože, to budeme my, to budu já. A zase nepůjde o nic jiného než ten žvanec a jistoty, protože ve stáří toho člověk už moc nezmůže když už nemůže.

Piráti, sice seniory tak nějak na milost berou, ale záleží na jak dlouho. Přece jen v nich koluje mnohem mladší a dynamická krev. Koalice spolu je spíš pro podnikatele, tedy pokud vůbec vydrží alespoň pár měsíců. Dávám jí tak rok, maximálně dva. Ale teď jsem přece neviditelná, bez práce a tak volit ani nemohu. Kdo má ve svém tématu padesátníky, kdo se o nás zajímá. Nikdo. A přitom tato generace to má nejtěžší. Kolika těmto lidem zaměstnavatel vrazí raději smlouvu na dohodu či na dobu určitou a pak marš na pracák. Co s tebou, svá nejlepší léta už máš starče za sebou. A tak zatímco průměrný důchod má být nějakých 16 000, chudák předdůchodce a zvláště jeli ženská žije z průměrné podpory v nezaměstnanosti 8 000. A koho to zajímá. Přivydělat si nesmí tak se rovnou může jít pást. Koho zajímá takováto ženská. Stárnoucí, osamělá na trhu práce odepsaná  flustrovaná padesátka. Nikoho. Je neviditelná. Každý volební hlas má cenu zlata, jen ten můj je neviditelný a bezcenný. Jó, to až mi bude šedesát a ještě lépe pětašedesát, tak to se teprve vy politici o ten můj zlatý hlásek poperete. Já budu ten generál Volovič co bude určovat směr této země a hlavně, kdo usedne ve sněmovně i na Hradě. Je mi líto pánové. Nevolím. Nějak jste na mě zapomněli tak proč bych já měla myslet na vás. Ať už vyhraje ten nebo onen, Petr nebo Pavel, stejně se musím spolehnout jen a jen sama na sebe a vyrazit do boje s větrnými mlýny. Ostatně tak jako vždy. Alespoň těch deset, dvanáct let než mě budete sami uhánět, protože z nás padesátníků bude celá armáda. To já budu ten generál Volovič kdo o vás rozhodne i když vám budu na další čtyři roky ukradený.

Kdo by řekl, kterak to číslo v kalendáři dokáže ovlivnit i výběr kandidátů a i to, zda stojí vůbec za to jít volit nebo ne. Jako mladá rozverná holčina plná snů a bláznivých ideálů jsem volila pravici a na předvolební mítinky se chodila bavit a seznamovat se stejně smýšlejícími lidmi. Když už jsem tak nějak dospěla a došla k rozumu že ne vše je tak růžové a ocitla jsem se jako na houpačce jednou nahoře, jednou dole, volila jsem jako rodiče a to spíše levici a na předvolební mítink občas zašla zapít svůj žal. Později jsem jako ekolog dala svůj hlas zeleným a když zemřela má milovaná babička, volila jsem křesťany ve víře, že bez slova božího se nepohne ani lehké pírko ve větru. A teď se tak nějak ocitám v době nikoho. To je tak, když to číslo v kalendáři naroste do obřích rozměrů a z mladé zasněné Barborky v růžových brejličkách se stane stará Barka, co už ty dávné ideály a promarněné naděje vidí přece jen jinak.