Stará a prašivá.

Stará, je prostě stará slyším i na tu mnohakilometrovou vzdálenost. A během hodiny na mém monitoru naskočí zpráva." Vážíme si vašich pracovních zkušeností, praxe i vzdělání ale dali jsme přednost vhodnějšímu uchazeči." Jistě, kam se hrabu na dlouhonohou krasavici v průsvitné blůzce nebo osvalence co snědl všechnu moudrost světa. Když jsem měla náladu a zrovna cestu kolem, do firmy která mě odmítla jen na základě čísla jsem se zašla podívat. Jen tak ze zvědavosti. Mladá recepční sedící za pultíkem kde jsem klidně mohla sedět i já být jen o pár let mladší sotva zvedla oči od displeje mobilu a aniž na mne alespoň očkem pohlédla mi jen nevrle ukázala na šipku vedoucí ke schodišti. Být  opásaná bombami je jí to fuk. Kdyby si dala před sebe ceduli nerušit ani bych se dál neodvážila vstoupit. Nevím zda mi staroba koukala z očí že jsem jí nestála ani za sebemenší pohled či je otrávená životem anebo svou profesí. Třeba by se dala dělat spousta krásnějších a smysluplnějších věcí než sedět osm hodin na recepci. No jo, co nadělám. Zaměstnavatel hledal příjemnou, pohodovou recepční do dynamického kolektivu. Holt ji asi našel i když nikoho dalšího jsem nepotkala. Jsem patrně stará a nevrlá co by tu příjemnou pohodu mohla narušit.

A teď bych se měla nechat naočkovat. Sice jsem středně těžký covid 19 na jaře prodělala, ale pomalu mi končí ona 180 denní lhůta hájení. Ale proč si mám nechat píchnout vakcínu když mě stejně nikdo nechce zaměstnat. Přeskočit padesátku je jako dostat lepru. Pro trh práce jsem zkrátka stará. A když se nenechám naočkovat budu stará a prašivá. A ještě nasraná a to docela pěkně. Na všechny kolem co jsou mladí, dynamičtí, perspektivní a nevím co ještě a mají práci. Procházím kolem obchodů a jen čučím do výloh. To co jsem si ještě před pár měsíci mohla v pohodě dovolit koupit se pomalu stávalo snem. I když to byl jen hambáč v mekáči nebo výlet do ZOO. Odvážila jsem se tedy v jednom z fastfoodu poptat na práci. Otázka zněla. " A zvládnete to, jsou to přece jen dvanáctky a celý den v pohybu, respirátoru." Uběhnu v pohodě pět kilometru, uplavu tři ale k hostovi s jídlem dojít nedokážu. Připadám si jak za socíku kdy jsem koukala do poloprázdných výkladních skříní. Teď je sice všeho dost, ale dovolit si to jako nezaměstnaná nemohu.

Přicházím domů a otevírám notebook. Dva zaměstnavatelé mi s politováním oznamují, no zkrátka že jsem pro ně už stará jak jinak. Vybrán byl jiný uchazeč. Nevzdávám to a pracovní portály projíždím dál. Vybrán byl sice perspektivní uchazeč patrně s nadpřirozenými schopnostmi, avšak inzerát oznamuje, kterak firma naléhavě potřebuje schopného kolegu do dynamického pohodového kolektivu. Tak nevím, většina zaměstnavatelů si z těch lidí jen střílí, ponižuje je a vysmívá se jim. A tak počet volných míst zkresluje. Čím budu živit ty nenažrané složenky za pár týdnů opravdu nevím. Asi to udělám jako spousta jiných vychcánků.Natahnu ruku směrem ke státu. Když už mě ti mladí nechtějí mezi sebe tak ať mě živí třeba až do důchodu. A třeba se ta kletba nakonec prolomí, najdu práci a opět budu móóóc šťastná. Jako předtím.